obec


Psí jáma

Někde v lesích mezi Podlužskou horou a Špičákem pálili kdysi uhlíři dřevěné uhlí. Dva z nich založili na místě, kde ještě nikdy předtím nebyli, nový milíř. Takový milíř se nusel ve dne v noci hlídat, proto si při něm postavili tradiční boudu z větví a chvojí. Moc se v ní nevyspali. Hned první noc je probudilo vzteklé vrčení, praskání a hrabání. Netušili, co se děje. Pak spatřili velkého černého psa, jak tlapami a zuby trhá jejich boudu, jako by ji chtěl zbourat. „Jedeš potvoro!“ vykřikl mladší z uhlířů a přetáhl psa po hřbetě polenem. Zvíře zařvalo strašným hlasem, vymrštilo se na střechu – a rázem celá bouda vzplála mohutnými plameny! Jen tak tak, že uhlíři stačili utéct. Teď už jim bylo jasné, že na ně útočila nějaká pekelná stvůra. Postavili si o kousek dál novou boudu, ale pro jistotu ji pokropili svěcenou vodou a nakreslili na ni svěcenou křídou kříže a muří nohy. Sotva se přehopla půlnoc, pes tu byl zase. Tentokrát se k boudě chráněné mocnými znameními nemohl přiblížit a tak obíhal okolo ve velkých kruzích a bez ustání vyl tak strašlivě, že oba muži do rána oka nezahmouřili. Teprve s prvními paprsky slunce černý přízrak zmizel. Uhlíři se rozhodli, že proklaté místo opustí. Rozebrali milíř a strhli boudu. V tom si ten starší vzpomněl, jak od svého děda slýchával, že takový černý pes střežívá zakopané poklady. Zkusili tedy na místě, kde se marně pokoušeli přenocovat, kopat. Šlo to těžko, zem byla plná kamení a prorostlých kořenů. Už toho chtěli nechat, když se ve vyházené hlíně zablýskl kousek zlatého plíšku. To je povzbudilo, kopali hloub, až jim z jámy koukaly jen hlavy. Najednou narazili na lidskou kostru. Po pravé ruce jí ležel rezavý rýč a po levé puklý džbán plný zlaťáků. V tom se nad nimi ozvalo zavytí, až jim ztuhla krev v žilách. Na hromadě vykopané země stanul černý pes. V lese se setmělo a z toho náhlého šera zasvítily jen červené oči obludy. Pes začal zuřivě hrabat a zasypával muže sprškami hlány. Hned je napadlo, že je chce zaživa pohřbít u kostry tajemného rytíře. Zoufale se drápali ven z jámy a když se jim to konečně podařilo, utíkali ze všech sil pryč. Na pokraji mýtiny se přece jen ohlédli a uviděli, že černý pes skočil do hrobu a ten se nad ním sám zaházel. Zahřmělo a nad horami se proťaly blesky. Pak se spustil liják. Uhlíři na víc nečekali a snažili se dostat co nejdál z neblahého místa. Část lesa, kde ti dva prožili své děsivé dobrodružství, se pak nazývala psí jáma. A ani po mnoha letech se žádný z uhlířů neodvážil založit tam milíř.

Podluhy

V této horalské osadě na samém úpatí Brd si komárovští páni Pešíkové postavili tvrz, když byli nuceni opusti Komárovský zámek i hrad Valdek. Dlouho se tu uchovávaly svérázné lidové zvyky. Nedaleko, v údolí mezi Podlužskou horou a Ostrým vznikl hospodářský dvůr, s podivným názvem Felbabka, který se časem rozrostl na samostatnou vesničku. Tady prý žilo nejvíc „čarodějných bab“. Skryté louce v lesích, kde babice sbíraly léčivé byliny, se proto říkalo „babí pole“ (Felbabel). Ve skutečnosti zdejší pozemky získal vysloužilí poddůstojník, šikovatel, čili německy feldwebel. A právě od jeho hodnostního označení pochází zkomolený název vesničky Felbabky. Čarodějnice však v Podluzích a na Felbabce skutečně žily. A to až do doby zcela nedávné.

Pověsti jsou vybrané z knihy – Velká kniha pověstí z Berounska a Hořovicka od spisovatele Otomara Dvořáka

Historická skutečnost

PEŠÍK Z KOMÁROVA

Základní informace:
šlechtický rod sídlící v Čechách, nebo na Moravě (případně na
celém území Českého království) před i po Bílé hoře.
Rod byl postižen pobělohorskými konfiskacemi v Čechách.
Významný český rod.
Podrobně:
Český rytířský rod z Komárova u Hořovic, kde se předek rodu
Bohuslav připomíná v roce 1623. Na tamním hrádku sídlili jeho
potomci až do roku 1602, kdy bylo zadlužené komárovské panství
prodáno. Kunata, oblíbenec krále Vladislava II., přestavěl a
rozšířil komárovský hrad počátkem 16. století. Z té doby se zachoval
reliéf se znaky Kunaty a jeho manželky Kateřiny z Vrtby. Do
dědického vlastnictví získal Kunata panství s hradem Valdek. V roce
1623 byli dva členové rodu trestáni konfiskacemi, při nichž byly
zabrány Hoštice u Horažďovic a tvrz Podluhy a s ní zámek v lese
pustý řečený Valdek, od vojáků vydrancovaný. Petr a Krištof
bojovali proti císaři v nepřátelském vojsku. Krištof padl roku 1635.
Roku 1712 zemřel Karel, poslední známý potomek rodu.